💬 Několik slov a doporučení od psycholožky:
To, co na první pohled vizuálně zaujme, jsou nádherné ilustrace, které zvou k ponoření se do situací zachycených na obrázcích. Nabízejí tak pestrost a různorodost zpětné vazby u dětí.
Na jednotlivých hrách oceňuji jejich jednoduché a srozumitelné instrukce. Ty však v sobě nesou odborné zázemí – snažili jsme se, aby právě ony podporovaly oblasti, na které se tyto hry zaměřují a které pomáhají rozvíjet: logické a kritické myšlení, pozornost a trpělivost, paměť, emoční inteligenci, fantazii a tvořivost, sociální a komunikační dovednosti.
Práce s myšlenkami a emocemi zároveň klade vyšší nároky na vytvoření bezpečného prostředí. Popis takového prostředí může rodičům pomoci dotvořit atmosféru bezpečí a pohody, která umožňuje rozvíjet proces fantazie a tvořivosti – proces velmi dynamický, zahrnující několik fází.
Takový popis by mohl znít například takto:
„Udělejte si pohodlí tak, jak jste doma zvyklí. Uvařte si teplý čaj nebo kakao, vytvořte si útulný koutek s polštáři nebo si jen rozprostřete deku – jednoduše udělejte to, co vašemu dítěti pomáhá cítit se příjemně a v bezpečí.“
Doporučuji také zařazovat facilitační otázky, například:
„Tato hra oslovuje vaše dítě prostřednictvím tvorby příběhu. Karty s ilustracemi znázorňují různé situace a emoce. Dítě můžete podpořit otázkami a reflexí, které pomohou příběh rozvíjet dál – můžete společně přemýšlet, nad čím zvířátka uvažují, co dělají, jak se přitom cítí nebo co říkají. Můžeme se ptát například: Co si zvířátka na obrázku říkají navzájem nebo sama pro sebe?“
Tyto podpůrné otázky mají zvláštní význam zejména u dětí ve věku přibližně 7–11 let, protože právě tato věková skupina se z velké části nachází ve stádiu tzv. konkrétních operací, tedy konkrétního myšlení.
Zároveň považuji za důležité dítěti vysvětlit, že při tvorbě příběhu neexistuje správná ani nesprávná odpověď – může to být přesně tak, jak samo chce. Dítě si může dovolit pustit uzdu fantazii. Když se má dítě vžít do toho, co asi konkrétní zvířátko cítí, může rodič podpořit hru například slovy:
„Představ si, že jsi třeba tato veverka nebo medvěd – nad čím přemýšlíš? Co při tom cítíš? Jaké to pro tebe je?“
Díky tomu se i my, rodiče, můžeme mnoho dozvědět o tom, jak dítě přemýšlí a jak vnímá svůj vnitřní svět.
Na závěr bych ráda povzbudila rodiče, aby se nebáli nechat se při hrách vést svým dítětem. Aby ho hrou provázeli a co nejméně opravovali. Aby se snažili vyhnout hodnotícím výrokům či subjektivním interpretacím, pokud dítě vnímá obrázek nebo příběh jinak než oni sami. Právě tak si mohou dovolit vstoupit do vnitřního světa svých dětí.
Při hrách Snail Time přeji dětem i rodičům mnoho zábavy, (sebe)poznávání, vzájemné blízkosti a radosti ze společně stráveného času.
